Mně hoří země omamnými růžemi
jen na nejvyšších zledovělých stupních.
Lavina cestu zastoupiti může mi,
mráz pohltiti touhu slov mých vstupních.
K věčnému tanci blankyt otvírá mi
nesmírné hlubiny,
kde v oknech chrámů svítí drahokamy,
obrovské rubíny.
Kam vnesete mne, větry, všude porostu,
jak zrno padnu v čelo skály zryté.
V pozadí pro mne v mléčné dráhy podrostu
fialy kvetou budoucí a skryté.
Sní v dumách snad, až přejdu přes propasti
nesčetných životů,
že jako strom se bude zlehka třásti
nad nimi v šumotu.
Mlčící dálky jako moře bez hnutí
v čekání usínají pod oblaky.
K nim pošlu slova na ohnivé peruti,
naházím na ně písní rudé máky,
ať ozdobeny nekonečnem letí
jak krůpěj z poháru
a po mém rythmu jmou se otáčeti
v života požáru.
K dnům příštím rosou jda, předjitřní míjím stín.
Jsem omlazován krví stále svěží.
Kolika bouřným nocím pohroužím se v klín,
než zazní zvony s posledních mi věží?
V modlitbě žití růžencová zrna
se vystřídávají,
nebesa otevřená jsou jich plna,
hvězdami padají.
A světlo ke mně blíží se jen vichřicí,
závratí propastnou mne uchvacuje;
je tančící a rozpoutanou bystřicí,
jež pramení se na dně modré sluje,
paprsky bílými mne oslepuje,
když, zlatý soupeři,
ó slunce, vůz tvůj tiše vystupuje
v tmy bleskem udeří.