Déšť zlatých paprsků se na mne nelil
a oči plachých srn se ke mě nesklonily.
Jen tichý sen mi noc mou rozveselil
a v čistý útvar kamenný se vtělil,
květ, do nějž slzy mé se rosou uronily.
Jak básník kráčející jeskyněmi,
neznámé písně srdci hor a tichu kraji.
Stín krápníků se klade na mne němý
jak tisíc ptáků svými perutěmi,
již po mých vlnách k slunci veslovat se zdají.
Z řek země nejmenší, jsem plna divů,
pohádku zakletou a tajuplnou tvořím,
paláce stavím, kreslím v bílém zdivu,
znavena lehám na kamennou nivu
a otvírám svou náruč váhajícím zořím.
Kde země, k slunci obrácená, leží,
zem’, plná paprsků, jež oči oslepují?
Po stupních bělostných mé vlny běží
a sloupy němé na cestě je střeží...
Již v luhy země nejvonnější sestupuji.