Kam smutnou hlavu složíš, nepříteli,
buď ložem tobě tvrdý kámen cest,
jež ztraceně ti v množství drah se dělí,
by nohy tvé, kam jíti, nevěděly,
když přepadne tě úzkost zimních hvězd.
Kde usneš, uštván msty mé honbou divou,
ať vnitřní peklo duše v plamenech
se vzejme v těžkém snu tvém mukou živou,
ať v samotě jsi rozpoltěnou jívou,
již objal blesk, již láme bouře dech.
Do jitra tvého beznaděj ať svítá,
můj krok ať slyšíš zníti v tichu skal,
jak šla by tobě v patách sudba skrytá
a její chladná ruka obrovitá
mířila smrtelný šíp, by tě sklál.
A v žízni poledne až k číši vína
rty stiskneš dychtivě a počneš ssát’,
ať tvoje ruka klesne jako třtina
a tvoje líc ať naposledy zsiná,
neb za sebou mne náhle uzříš stát’.