Je tráva vysoká v sny něžné skolébaná,
šepotem větru zlíbaná se uložila spat.
Den slunný ztracen zas’ jak hřivna zakopaná,
o které ani nevíme, kde lze ji vyhrabat’.
A v tichu nesmírném vše stojí bez pohnutí,
přestaly stromy šuměti a píseň utichla.
Skloň ke mně hlavu svou, kol věnec ovinu ti,
zulíbám dlouze ústa tvá, jež v touze zavzdychla.
Snít’ dám ti o lásce tím truchlesladkým sněním,
jež vůní dýchne ze tvých rtů jak víno z poháru,
omamné víno rtů, jež blaží zapomněním,
jed sladce mdlý a rozkošný všech květin odvarů.
Ve světle měsíčném mi v přelud bílý vzhoříš,
v div tělo tvé se promění a v zázrak milostný;
tvá ruka chvějící, již na rty moje vložíš,
jak lžíce bude živoucí, v níž pokrm svátostný.
I přijmu tělo tvé, jež do noci mi září
se světlem luny bělostným, v němž rozkoš zdá se chvět’.
Bez hříchu zemřeme jak obět na oltáři,
zápalná obět smíření a marně vzkvetlý květ.