Krok poustevníkův osamělý do ticha se ztrácí,
les zsinalý je, krásný v zamyšlení.
Leč slávu jeho poznali jsme my jen, přeletaví ptáci,
z jásotu jarních hnízdění a z času urychlení.
A v panství horka letního jak hořel, plál a zpíval,
pln lásky hmoty nezmařitelné, pln vzruchu.
Předtucha bouře rozkošná! A silné vůně příval
zas nové očekávání dal znavenému duchu!
Teď podzim změnou listův očím oznamuje,
že dlouho netrvá hra v pestrém loubí stinném,
na trávě mezí ocúny, na kraji sluje.
A barvy volají: my zhynem, pane, zhynem!
A rosa umrzlá se zticha ve kraj sije,
a zdlouhavá noc závrať mdlobnou hodí
na křídla zjíněná, když síla opustí je
v letu za vidinou, jež bludištěm nás vodí.
Za horizontem volá vůněmi k nám tráva jihu
a výheň Sahary jak vábně zasálala!
My se již loučíme... V alejích pochováme tíhu,
dojati modlitbou, jež z hlubin zemských vstala.
Na poustevníka zádumčivého a na zvěř tichou,
na stromy, kameny si vzpomenem, na víly.
Zapomenem však na lidi, kupčící s každou líchou,
a kteří s otčenášem na rtech nejlíp zavraždili.