Jsou všechny věci mlhou zastřeny. A šerem
kdo míjí tě, kol tichým krokem kráčí,
zda tušíš jen?!... Čí křídlo krouží nad jezerem,
čí oči v kapraď slzy rosou pláčí?
Nic v kraji nepoznáváš, pouze znění zvuků,
dech vůně, která z květů vyšuměla,
a jemný pohyb vánku, jak by kdosi ruku
ti zlehka ovinoval kolem těla.
Kam jdeš a komu neseš dar své duše snivé?
Jsi sám! Neb pouze stíny plaché míjíš
a utajených věcí tvary pomíjivé,
jen myšlenkou se jako vínem spijíš.
Ó postuj! Marna cesta tvá, ať nocí vede,
ať světlo lže ti věcí barvy skvělé,
ať mlžnou clonu odkrývá ti jitro bledé,
ať v paprscích tě pojme slunce vřelé.
Jen klamným útvarem ti zjevují se květy
a hvězdy ve zdánlivém seskupení.
Však v duši skrytě nosíš neobsáhlé světy,
jež v šeru čekají na rozednění.