Klaněl se’s bůžkům z mramoru a cetkám ladným a mával’s zbraněmi, jak dávno mrtví reci. Pak v zmatku hesel časových byl’s stísněn jako v kleci. Teď neukojen proudem doby stojíš nad ním
a chceš znát skrytou souvislost všech věcí. A vidíš, člověk nemusí se ani vrátit zas nazpět k zástupům a k jejich bludům, přec cos ho váže k nim, úd zdravý k zdravým údům:
květ krve své si jedním sluncem dáme líbat, zlatit, a v nejlepších svých chvílích jdeme od zákonů k pudům. Dech morový, jenž z černých knih k nám stoupá, jen na čas hrozil být nám nebezpečný.
Osudu každý nevyzpytatelný úhoz sečný v bystřině vlastní krve hořící nás skoupá: však z lázně té jde člověk, nezmar, čist a věčný. Dar jara vonného a prahnoucího leta
se s dary podzimu i zimy snoubí na našich nivách rozlehlých a v duše hloubi. Všech cílů rozličných v sled přijde jedna meta, ať pracujeme na poušti neb v sadu stinném loubí.
A často ovšem naše ramena se skříží a není přátelské to naše obejmutí. Ať jakákoli síla nás to ku zápasům nutí, ona též učí hleděti nás mraků mříží
v tajemství propastná a v světů hnutí. Ať v tržištích, ať v celle poustevničí, přec jeden hlad v nás nikdy neskojený, hlad po pravdě a kráse květiny i ženy,
po setby bohatství, jež svadá rychleji než klíčí. Nevěra naše pouze zdánlivá je prostřed věčné změny. Když lačný duch náš mnoho pochopí a pozná na rušném staveništi krásy,
tu teprv neklid nejistot se k slovu hlásí, a se všech stran zní otázka, zda možná, by vzměnách těch nám zrály naše klasy. A v hájích našich království, hle, jásot písní
ze srdcí tlukoucích se line s fial vůní. Lekníny neřeknou, kdo usnul v tůni, však jistě usnul v lásky zmatení a tísni. Ta láska zlá... Oh, ne! Jsme doma jenom u ní.
Cookies on Poetry Cove