Potkal jsem tě ve svém žití pouze jednou,
krásu vznešenou, svým smutkem záhadnou.
Jsi z těch, pro něž mnozí k vítězství se zvednou,
ale nadarmo jak obět zapadnou.
Nevím, proč tě kvetoucí strom připomíná,
hlasy v přírodě proč mluví o tobě.
Snad jsi dávno mrtva, přikrývá tě hlína,
snad jsi potkala mne v jiné podobě.
Jsi jak o deseti verších básně krystal,
jenž mi zazvonil v života šumění
z břehů vzdálených. Však když jsem u nich přistál,
marně hledalo jej moje umění.