Na listech vadnoucích se rozechvěl svit zlatový
a zahrál odleskem na kůře břízy bílé.
O kráse pádu s větrem šeptalo si listoví,
o tichu zmírání, o sladkém dosažení cíle.
S příchodem večera kdo směle odpoví
té jejich řeči bizarní o nekonečném díle
a o věčnosti zániku a slávě obnovy
v kameni, květu, zvířeti i pohádkové víle.
Vzrušeně lkají teskné zvonů hlaholy.
Nadarmo rozum chladný srdce chlácholí.
Hle, vždyť i nebe v dálce zaplakalo růžemi!
A večeru zem’ zbytek svého tepla dá.
S chladivou rosou, která na trávu se ukládá,
i první žlutý lístek zvolna padá ku zemi.