Nehybné stromy čekají na jara úsměv jasný,
v němž kraj se zachvěje jak srdce v porozumění.
Však dosud zámek křišťalný a bezehlasný
ve komnatách svých vězní vodstev úpění.
Až k branám věčnosti se odvážil tvor časný,
když dumal nad zjevy a větrů šumění
jej ukolébalo. A tušil v neklidu, že za sny
se jaro nejčistšími květy odmění.
Dech úrodný se zrodí z dechu mrtvolného
a všechny líchy přijmou požehnání jeho,
on trávu vyloudí i skalním útesům.
A člověk, touhy plný, v uzardění
se v hořící květ smyslů, krve změní,
a nejsilnější vyroste až vzhůru k nebesům.