Neviděl jsem tě mezi žhoucími květinami,
pod stromy, novým sluncem mocně ozářenými,
a přece šel jsem všemi známými dědinami
stopami tvými s myšlenkami rozjařenými.
Neslyšel jsem tvých kroků na cestách rozbahněných,
ni tvého smíchu, jenž se jako vodopád tříští
a hřeje jako světla propastí ohvězdněných,
v noc srdce bezdnou přislibuje rozbřesky příští.
Nesvěřil jsem však větrům bezmocným tvého jména,
kvílením by tě vylákaly z tajné tvé skrýše.
Vdechuji tebe s vůní pokoseného sena,
z pramenů lesních chladem stékáš do rtů mých číše.
A kdyby ses mi náhle zjevila na rozcestí,
snad míjel bych tě bez pohledu, cizinko zvadlá,
jak suché trsy růží, které nemohou kvésti,
jak hvězdu, která dohořela, nade mnou zchladla.