To všechno bylo jako v těžkých snech.
Sny odešly a zbyl jen vzdech.
Dálka, jež lákala, na konec zradila,
a z černých lesů vane smrti dech.
Tam jsem já lásku svou z večera zabila.
Přestaň už bolet, srdce, nech mne, nech!
Mrákoty husté zemi přikryly.
Dny byly a dny nebyly.
Chtěla jsem zabíti, či nechtěla?
Láska je mrtva. Nemožné jsou omyly.
Tíha mi padá do duše a do těla.
Kde bylo štěstí, jsou teď mohyly.
Ruce mi k zemi klesají jak svadlý list.
Včera šla láska, dnes jde nenávist.
Tak trochu síly k nenávisti míti jen
a opustit ten smutek pohřebišť a pustých míst,
žal ze srdce a z duše vypuditi sten.
To může pouze ten, kdo od vraždy je čist.
Jen ten, kdo velmi silný je,
odvážnou rukou lásku zabije.
z poháru lásky kdo až do dna nepije.
Já do dna nepila... Nikdo mi dobrýma
rukama s duše viny nesmyje.
Má vina těžká je, však chci ji nést
životem celým, délkou pustých cest.
Snad kdysi dovedu též najíti
sílu, jež k nenávisti potřebna mi jest.
Temnoto, nemusíš mne přikrýti!
Květiny, u cesty mi nemusíte kvést!