Jdeš-li k nám s bratrstvím,
moc nemluv o citu,
své ruce podej nám
a táhni tiše s námi.
A míjej klidný sen,
jenž used s nocí tu,
a tiše nocí pojď
bezpečně temnotami.
A jestli pěvec jsi,
zazpívej v lehčí krok.
Snad kdysi zpíval jsi,
rtům mdlým o milování,
kolébal ňader taj,
objímal něčí bok
a vnadné osidlo
stvořil jsi ze slov vzplání.
Nech mrtvu strunu tu.
Ne pro žal konců zlých,
ba ani proto jen,
že nelze píti z mála.
Jest lásky bohyně
v těch skryta ve uzlích,
o nichž už ruka ví,
jak by je rozvázala.
O lásce nezpívej,
ba ani o kráse,
nezpívej o smrti
ba ani o bolesti,
o nebes propasti,
jež za dne modrá se
a v jejíž noční tmu
plá hvězda blahozvěsti.
Nezpívej o ráně,
údu jenž krvácí,
ale pěj o síle,
o pevné zmužilosti,
o slávě vítězné
když voj se navrací,
o synech nezmarných,
jimž cíle není dosti.
Pěj nám o rytířích,
již drzá chapadla
uťali netvoru,
by zkusili své síly,
nedbali na jitra,
jež dávno zapadla,
šli dobýt pokladů,
o ně však neprosili.
Jen jednou zazpívej
pro tvrdých srdcí sbor,
ať bouří nezkrotnou
zní nástroj mnohostrunný,
v kamenné tonině,
sil nevývratný chór,
v nějž rytmem zapadne
krok odvážný a junný.
Jednou tak zazpívej!
Pak můžeš býti tich’.
Nám dáš se pro věky
jedinou písní smělou.
Jest v srdcích našich noc,
mdlá naděj svítí v nich.
Slov nechcem’ – Dej nám jen
svou vřelou ruku celou.