Žen hlasy v rythmu lahodném a čistém
se mísí v práce spěch a ve hřmot kladiva.
A člověk, sebou jist, svým časem, místem,
nezmaten ďáblem zlým ni dobrým Kristem,
uvidí krásu všude, kam se zadívá.
Ač pontifex mu kámen neposvětí,
přec stavba jeho rukou mocná povstane
pod mraků klenutím, s nějž vláha sletí
na setbu klíčící, na jásot dětí,
jimž mezi růžemi vždy srdce zaplane.
A bude sílit jej, jak rozkoš blažit,
to štěstí nezmarné, jež z práce vyrostá.
Okovem plným bude život vážit...
Krev tehdy jenom zrosí jeho pažit,
když chtít to bude vůle žití naprostá.
Doubravou z rána nepojede z Říma
posel, by králům dával večer rozkazy.
Od dogmat, nevlídných jak krutá zima,
dojde přec člověk bádáním, jež duši jímá,
k poznání pravdy radostné, jíž skepse nezkazí.
A tráva hebká studny ovroubí, a cestu
hravý svit slunce koberci si vystele.
Dav starců vetchých půjde ke starému městu
v chrám opuštěný.... A poslední kněz tu
jim hlásat bude marnost vykupitele.