Klamnými světly v dálkách nedáme se pomásti.
Tmu pronikáme upřeným a pevným okem.
Přes stráně lehce jdem’, nad krajem propasti
se nechvějem’ a stejným krokem
měříme délku cest.
Kdy naposled plakalas, kdy naposled jsem vzdých’?
Radostným tempem v srdcích krev nám bije,
jediná píseň ze rtů stejně zladěných
kaskadami se jásavými lije
životu na pozdrav.
Očima (radostí sesílenýma) vidíme za obzor
území, kde každodenní bolest zabíjí a drtí.
Budeme ještě víc viděti, až přijdem’ do svých hor.
Opouštíme na vždycky slzavé údolí smrti,
abychom mohli žít – – –