Noc dýchá vůní zašlých jar... A spícím lesem
zas’ bloudí šepty zmatené těch nocí mámivých.
Života žatvu hořící v svých srdcích nesem:
stesk vášní bouřlivých a neukojených.
Květ z květů země nejsladší jásavých barev něhu
a závratných snů klam nám v srdcích rozložil.
Ve smělost naší myšlenky a v její chladivou bělost sněhu
vdechl svou vůni a nepokojný žár do rozpálených žil...
Spočinout v náručí za srdce zrychleného tluku!
Noc bude krátká pak... Zda ukojí?
Žena, tichá jak noc, svou podá chvějící se ruku,
jež pohladí a rány zahojí.
Noc dýchá vůní zašlých jar a srdce nadějemi.
A pod hvězdami zářícími káže touha jít
ve zmatku neznámými alejemi
a ženě na znamení chvílemi jen větev nalomit.