Když vstali, jitrem vzbuzeni, by táhli dobýt’ slávy,
výhrůžná slova na vratech, napsaná uhlem shlédli:
„Ohnivý kohout na střeše! A v poli vaše hlavy!...“
Jen v oči sobě pohlédli a kdo ví, jestli zbledli.
Hned každý na kůň usedl, loučil se beze stesku.
Když tak, nač bránu zavírat’! Kdo hlavu chce, ať střílí!
Jsou přece druhy požárů, jsou kamarády blesků,
a jejich střela ohnivá se nevyhýbá cíli...
Když jeli polem kvetoucím, zastřeni mračnem prachu,
slyšeli z hloubky úvozů nepřátel krevních hesla.
Však nikdo k hřívě komoně se nepřichýlil v strachu.
Buď jak buď! V před! A před nimi se ptačí hejna vznesla.
A noc když ve tmách ztracená jim tvrdá lože stlala,
slyšeli kroky nepřátel, jak hlídka smrti šla by.
I zapálili hranici, by pomstu k vraždě zvala.
Před ni se terčem postavil, kdo mnil se býti slabý!