Strom ke stromu se tiskne v tajném rozmlouvání
a slovo ticha vládne paprskům, když k zemi spějí.
Na trávách sen se kolébá a černý stín se sklání
jakoby s polibkem k vod zrádnému a mdlému obličeji.
Cos’ tají ticho nesmírné jak utlumené štkání
rtů láskou krvácejících a mroucích v beznaději.
Neb jako kněžna hvězd je nedostižno milování,
po jeho květu nejvyšším když ruce sahat chtějí.
vzduch tajným dotknutím se nepřestává chvíti,
výmluvně truchlým znamením je hvězdy padající div...
Je balkon dneska opuštěn. A nekyne šat bílý
by vděky pod ním ukryté rty horké políbily.
Kdo v sady přišel zpívati, je pro vždy mlčenliv.