Sáhni zlehka ruko, v srdce struny živé,
v moře tónů neklidné a vylov perlu z něj,
skrytý drahokam, jenž jasy opojivé
prostře v slavných kadencích jak harfa, čaroděj.
Uhoď do vln mraků, kaž jim bouří hřmíti,
rozlíti se vesmírem od pekel do nebes,
v blescích dálných sluncí duhami se skvíti,
zvěstí rájů vrácených, kde nepomíjí ples.
Pokyň spícím větrům, nad lesy ať letí,
lyra korun staletá ať mocně zazvučí:
roje ptačí uzříš větry prorážeti,
klesnou s nesmrtelnou písní tobě v náručí.
Učiň, paprsky ať v nitro tvoje padnou
a krev tvoji v oheň změní žhavým dotknutím,
v květy plamenné, jež smrtí neuvadnou,
neb vždy znova vyraší pod nebes klenutím.
A pak přikaž tichu, které vládne písni,
srdce, nástroj hořící, ať stlumí dechem svým;
tóny nejsladší, jež muka lásky tísní,
naposled ať vyloudí mu lkáním hrobovým.