A neúprosně na mysli mi tane
zbořený hrad, jak ve snu upomínka na dny,
jež zapadly a jichž jas nepovstane
z propasti času, z níž dech smrti chladný,
ni věčná tesknota vát neustane.
I myslím na věk zmizelý a skvělý,
kdy celý kraj jak krunýř ocelový
svíraly ruce, které sílu měly,
na věk, kdy posvátnými slovy
byl spoután v okovy i buřič smělý.
Na ticho hájů pod hradními valy
si duše vzpomíná, jak včera odešla by
z alejí mechových, kam vůně zvaly.
A stesk po tom, co není, zprvu slabý,
se mocně nitrem zachvívá a valí.
Jest mdlou mi řeč, jíž nové město láká,
minulost vítězněji promluvila:
tož písní ve snu uzřeného ptáka
až v srdce proniká, by krve pila
s ukrutnou žíznivostí vlkodlaka.
A jako v kontrast smiřovací době
se zvedá z trosek síla nezkrocená,
jež ve ctnosti i hříchu byla věrna sobě
a dozrála, ať jaká byla cena,
již přinést měla osudu a zlobě.
V dnech, kdy se všechno stejně váží
a ke všem stavbám lehký vozí kámen,
kdy síly k odboji už není v paži
a v dým se proměňuje žití plamen,
myšlenka na krev mrtvých kterak blaží!