Jsem vlna vzdušná, která nástroj hledá,
jenž proměňuje v píseň němý vzdech,
jsem skrytý pták, jenž ve spleť větví sedá
a střásá tóny v hlaholení ech.
Jsem veslo na jezeře zamyšleném,
lehounce pokládám se vodám v klín,
jdu po jich chladném ňadru obnaženém
a chvěním vln se nořím do hlubin.
Jsem sadař, který květů touhu divou,
dech travin hořký ve své nitro jal;
semena borů nosím vonnou nivou,
rozsévám v lůno neúrodných skal.
V mém teskném dechu všech úst políbení
se v políbení jednom potkává:
jím celá zem’ se v matku věčnou mění
a šatem zeleným se otkává.
Jsem důvěrník všech zahalených vděků,
jsem motýl, sletující v kalich květiny,
a jako poutník, ztracen v předaleku,
usedám znaven v humno dědiny.
Jsem Prometheus; kdysi žhavou zemi
jsem v kosmu utrhl a dechem svým
plameny vzněcoval. Teď perutěmi
jsem připoutaný k líchám mrazivým
a kvílím truchle, zabloudilý v lesích,
kdy slunce mladistvé se ubírá,
pacholík z bájí, vítěz, po nebesích,
a oheň země zatím umírá...