Ó noci hluboká, jež zapomnění sluješ, dej, abych nezbloudil, jda tvými cestami, a v náhlém svítání, kdy slunci ustupuješ, ať uzřím planout’ kraj, pln rosy, neznámý.
Rtů dívčích svěží hlas, jenž na cestu mi zpíval do pádu večera a v pozdní doby spěch, zjev těla ženina, jenž ze zahrad mi kýval, jak řeka uchvacuj a v moře klesnout’ nech’.
Mých kroků ozvěnu zpět ku příbytkům nenes, mé jméno zastiňuj všem lidem v paměti, ke břehům panenským mne v lodici snů převez: tam chci jak velechrám svůj život stavěti.
Řad marný zvadlých dnů, jichž hořkost ssál jsem v trýzni, mi polož do cesty, ať rozetru je v prach, ať ani vzpomínkou mne nenavštíví v žízni a jako mraků tlum se ztratí v hlubinách.
Vše přikryj mlčením: ať po kamenech řeka jde písní beze slov, strom v lese stojí něm, ať vánek po květech bez zašumění stéká a země vonná spí pod mlžným závojem.
Mne jasem obmývej, jímž hvězdy k zemi kanou, ať v housle citlivé se celý proměním, ve struny napiaté: a písní neslýchanou ať v souzvuk hluboký všech hlasů žití sním.
Ó noci, paní snů, jež zapomnění sluješ, mne voď, ať nezbloudím, jda tvými cestami, a z lemů stínů tvých, kdy slunci ustupuješ, zas vyjdu v nový den, sám sobě neznámý...
Cookies on Poetry Cove