Slunce spí v dálkách. A noc je tak tichá,
jak srdce Tvé, než láskou k životu se probudilo.
Smrt do cesty mi mrazem s polí dýchá.
Oh, žije někde ještě, co by nesklamalo, nezradilo?
Dny byly tolik jasné a sklamaly přece,
a květy, které věčně chtěly kvést, jsou dávno pryč.
Sny nejkrásnější utopeny v času divé řece.
Pro mrtvé touhy hrob mám rýt. Věř, je mi těžký rýč.
Co umřelo, to musím pochovati.
Všechno, i mrtvé illuse.
Bojím se hrobů dnes. Však nebudu se báti,
až zvyknu hrobníkově úloze.
Až zvyknu pochovávat s klidem
a házet více mrtvol na ráz do šachty,
a nové doly kopat mrtvým touhám, snům, dnům, lidem.
Jen jeden kopat nemohu: hrob, ve kterém máš odpočívat Ty.
Pro dnešní mrtvé včerejší jsou opuštěny rovy,
a také tyto zítra musíme zas opustit.
Toť právo nových mrtvých... Však přes ně, přes hřbitovy,
dál v život zbývá jenom na konec nám jít!
Život má více práva nežli oni,
je krásný přec, ač nutí často duši zabolet.
Je krásný, dýchá, žhne a pálí, řeže, konejší a líbá, chvěje se a voní –
Tvůj úsměv, šepot trav a vůně lesů, vítr mraků plný, hučící vodopád a slunce let.