MĚSTO.

Jde ticho náměstím a podloubími a obletuje domy starobylé, jak ve snu dávném křídly holubími by vznášelo se ptačí hejno bílé,

jak spěchala by v rozšumění šatu na tajnou schůzku přežádoucí děva a kroky tlumila i v bouřném chvatu, jímž žádost s krví do srdce se vlévá.

Květinový podvečer se k městu níží a odpočívá na hedvábí stinném... Tu kdesi v lásky přípitku se sblíží po prvé rty a opojí se vínem.

Kamenné město stojí bez pohnutí, jak před staletím mlčelivě stálo, kdy v žudru šerém v sladkém obejmutí žal milostný dvé srdcí vyplakalo.

Věž strážná rozhlíží se nad hradbami, jichž kusy zbylé trčí pod nebesy. Kostelních hodin hlas dí: „Pokoj s vámi!“ a vánkem přerván letí mezi lesy.

Ční v propast nebe věže zadumané, jak věčný času pád by sledovaly, dní světlo, které v nenávratno kane, hlubokost nocí, jež se z hloubi valí.

Ctihodných rodů domy starodávné v barokní pýše ze široka sedí kol náměstí a ve vzpomínce slavné na děje mrtvé do daleka hledí.

Ó kolik tady lidských pokolení ve stínu domů šťastno sedávalo a rostlo v pýše, síle, zápolení, než dědictví své dnešku odevzdalo!

Kdo základy všech domů vykopával a jabloněmi sady osazoval, na staveništích zamyšlený stával, sen příštích jar jak zrno v snu svém choval!

Jak jméno, promluvené do hlubiny, jak oblak, unesený vichru dechem, zapadl zástup dávný... Ale jiný dědictví převzal. A jak tajným echem

odešlých časů byl by vyzývaný, přísežným slovem připoutaný k dílu! Zas’ žatvou štědrou voní staré lány a zdar a krása odměňuje sílu...

Van z polí přilétá, jak rosa chladí, hodina bije, dozní a již není. Bez hnutí stojí domy... Věčné mládí se směje v očích děv, lká v lásky snění.