Radostí, kterou potkáváme v žití,
se nedovedem rozehřát,
a z pramenů, jež dávají nám píti,
nemůžem pookřát.
Radost, jež naše duše najde zavřené,
vede nás vždycky nazpět k bolesti.
V slunci, však zraky v temno upřené,
nemůžem světla nalézti.
Vidíme: život kolem jde,
jde jako stín, jde tiše dál.
Když síně naše osvětlené nenajde,
nač u dvéří by marně stál?
i když ji o důvody opřeme.
Bolest, ta jediná je naše,
i když ji třikrát zapřeme.
A v duši tíhu přinese
myšlenka, že vše marné je.
Krom bolesti v nás nic již nehne se.
Ret ani smutnou píseň nepěje.