Jest přetržena píseň tvoje žhavá
jen na chvíli, však mrtva s tebou není.
Zní v srdcích nám, když nové ráno vstává
v hovoru zvonů všech a náhlém kuropění.
Za dne i v noci provází nás její
výbojný rythmus, jasná melodie,
v spěch práce naší nese posilnění
a v její trpkost vůni jahod lije.
Učí nás mužně žít i umírati,
však žíti především: tož zápoliti
o bytí své a plnou hrstí bráti
z lích země klasů bohatství i něhu kvítí.
A zří tě stále ti, kdož znali
jas tváře tvé a zahoření zraků,
jas neprchající i když se bouře valí,
zaplání zraků tvých nad kytkou rudých máků.
A žitím celým tragoedie skonu tvého
nám připomínat bude nebezpečí
každého výboje, však také slávu jeho,
získanou ranami, z nichž nikdo nevyléčí.
Ztrát bolestných se cestou nelekneme.
Je ztráta často vítězstvím a ulehčením.
A kdysi ztratíme, co nejvíc milujeme,
až na své stráži klesnem’ unaveni bděním...
Tvá píseň nesvadá, ač tvůrce svadl.
Vždy dovedem’ tvé heslo zavolati.
Chcem’ neochvějně žíti tam, kde’s padl,
a se vzpomínkou na tebe své dílo pracovati.