Sem až nedoletí z města zvonů hlas.
Potichu zde oslavujem’ jarní svátek stromů,
trochu jinak, než-li zbožnost mass,
Ihoucí zbožnost v tísni božích domů,
naučené modlitby šept bez ducha a žáru.
Tiše stojí stromy. Nejbídnější z nich,
který ohnut při zemi se plazí,
jako člověk bídný není... I já stojím tich,
a užaslý v svitu, jejž sem slunce hází,
pokažený přírody syn, nervosní a bledý.
Ve sklenníku morálky a v bídě škol, kde shora dolů tlak,
mezi stádem ulekaným pro vlast pěstovaný,
pro vladařů bojiště jsem uzrál, ochočený pták.
Život nevzkvetl mi růžemi... A jsem-li bičovaný,
nemám, komu důvěřivě mohl bych si stýskat.
Od lidí jsem ke stromům šel. Mají svátek dnes:
v břízách, bucích, olších, habrech svátek nové mízy,
v slunci chvěje se a zpívá, žije volný les.
A já musím myslet’ na město, jež v daleku mi mizí,
a na smečku člověčí, jež bloudí za vidinou.
Svátek ratolestí... Kdy pak slavný vjezd
slavit’ bude plný život, radost z práce, krása,
do nečistých ulic hodujících měst?
Dneska lhou tam zbožnost. A zde skřivan jásá
nade mnou a nad zemí, jež slibuje mu zrní.