Co v nitru stále vře a neumírá
a plane víc, když vítr burácí,
je touha po zítřku, ne v zítřek víra,
jíž neúprosná pravda vyvrací.
Vše v kruhu zakleto. Jen zdánlivá je změna,
Vždy stejný nepokoj a hrůzu dá nám čas,
vždy jednu vůni květina a jedno hoře žena,
ni jeden nový smysl nerozkvete v nás.
Jdem v hlubinách a zříme v mraku štěstí,
mrak sletí k nám a nese příval běd.
A kterak máme tíhu žití nésti,
když v dál nás láká prudký ptačí let?
I víra v tábor bratří krutě klame
a nejkrutěji naše láska k nim.
Náhle nás zradí theorie známé,
chlad trpký vane z nich jak na podzim.
Kdo směle doufal, stichlý, bezradný je,
jako když před ním kraj se zašeří.
Jde k vlastní pohádce od cizí utopie,
po zítřku touží, zítřku nevěří.