Dej mi housle, zahraji ti na ně
tón, jenž na věky tě bude provázet,
sladší tón než horské Anděl Páně
hvězdám na pozdrav, když počly vycházet.
Ticha buď, vlož hlavu svoji v dlaně,
jak bys mrtva byla... Vyjde měsíc bled,
zapřede tě do stříbrné tkáně,
v paprscích se budeš s tóny mými chvět’.
A můj nástroj živý, slavík v úžlabině,
jako výkřik srdce z opuštěné síně,
probuzenou strunou bude žalovat’.
Ty pak resonancí budeš novým tónem,
v chladu dlouhé noci pukajícím zvonem,
který nesvolá snů roztoulaných stád.