Již první motýl z kukly vetché vzletěl
a všechno živé volá: kamaráde!
Jde slunce blíž a tisícero světel
na vody k moři spěchající klade.
Je teplý vzduch jak vlna šeptající,
jež v tanci veselém nás uchvátila.
Dech větru divoký nám čechrá kštici
a tajně říká slova rozpustilá.
Kdo udrží nás pevně na otěži,
kdy rozkvetlo již všude pokušení!
Nám všechny cesty na nebesa běží
a pekla pro nás nikde věru není.
Ze zraků stařeckých ať přísnost zírá!
Za zády hlupců budeme se smáti.
Ať slzy s očí nikdo neutírá:
neb perla slzy úsměvem se zlatí!
Dnes uniknem’ i metle psychologa,
jenž s naší duší rady sobě neví.
Nám druhem pes, ať ohař nebo dogga,
a skřivan, s blankytu jenž střásá zpěvy.
Jsou ve všech hnízdech naši kamarádi,
i v kolébkách, jež souvrať tajně skrývá.
Svět celý, jak se směje, máme rádi.
Jen pro nás kvete všechna hmota živá.
V jediný řetěz všechny paže spojiť
a zeměkoulí celou protančiti,
přeskočit propast, k novým světům dojíť,
za klobouk vetknouť rozžhavené kvítí!...
Toť nemožno... Nám koutek země stačí.
Je plno štěstí v modru pod nebesy.
Do zpěvu našeho zní písně ptačí
a zurčí potok, jejž nám daly lesy.
A my jsme šťastni v poli mezi zvěří,
jež, křikem veselým zas jaro vítá.
Den každý tepla víc i jasu měří
a zem se točí, vůní květů spita...