Již roztál krunýř ledový, jenž zemi k smrti tížil,
bystřiny vzkřikly, z výše nebes blesklo,
a v blesku pozdrav lichotný se nížil,
na vody padal, ťukal oken ve sklo.
A stromy plály. To se třásl na nich
dech žití tajemný a mocně vřelý.
Do kraje vanul žár, až v hroudy zadých,
a lučiny taj vůní otevřely.
I vzpoměla si duše má na uvadlých dnů řadu,
na tiché poutníky, jas krásy hledající,
přemáhající živlů nesnáze i srdcí zradu,
a přece, vítězné, v tůň bezdnou padající.
A v slávě jara viděla, i země že má snahu
vše uplynulé zas’ v den jeden soustřediti
a znovu započíti v zimě zašlou dráhu,
ples strání obnovit a vzbudit kouzlo kvítí.
Hučely hory široce jakoby země tíha
o závod s mraky pádila a mocně hřměla,
až pára bílá ze hřív pralesů se zdvíhá
a všechna srdce ve zmatku se rozechvěla.
Chápala duše času spěch v tom koloběhu,
s tesknotou mroucích vteřin o vzkříšení snila,
o chvíli, dávající neztenčenou něhu
všech jar, jež v jediné se slila...