Les známý, prudce hovořící vůněmi,
se zachvívá, když do něj vkročím.
Noc, za mnou jdoucí, nepokyne svůdně mi,
ať ve studánkách rty své smočím.
Spí tiše les můj s bezednými tůněmi.
V aleji stopy štvané zvěře zočím.
Mé srdce zachví se a rty mé oněmí
před divadlem, jež zjevuje se očím.
A bytost stísněná i ve smrt uvěří,
když pozdní hodina tesklivě udeří
a nekonečný stín se vyjevuje stínu.
Se stíny hrůza jde a s hrůzou přiletí
tmou noci hluboké hlasy ze zásvětí,
vyčítající člověku odvěkou vinu.