Kdo zpívati by chtěl, když těžké vozy jedou po tvrdém kamení nerovnou silnicí a lesy hluboké své rozhovory vedou v zelených korunách, vonících silicí.
Kdo mluviti by chtěl, když vodopády hučí a v náruč údolí klesají prameny, když divé vichřice kol prostovlasé skučí, dlaněmi holými chytají plameny.
Kdo šeptati by chtěl, když otvírá se země násilným polibkem blesku, kdy zahřměním se s dolem srovnává hor vyvýšené témě a smrt i zrození je jedním zachvěním.
Jen odbojný náš hlas, jenž těžkou řídí jízdu a vzpurné komoně výkřikem ovládá, dá písní odpověď i lomozu a hvizdu, s níž rozhněvaný blesk se k zemi pokládá.
Nám křižoval se blesk po ošlehané tváři a život pozemský již byl jen mátohou; však z mrákot vstali jsme a v nových blesků záři jsme u svých potahů jak stráže na nohou.
My jeli pralesem, jenž na všech stranách praskal a syčel zničený v bolestech požáru, jenž výhní palčivou nás jako paží laskal a v popel rozetřel nám náklad stožárů.
Když divoženek sbor nás jal ve věnec rukou, za nocí sváděl nás bludičkou v močály, v nejistých temnotách, inspirováni mukou, jsme píseň z hluboka zpívati počali.
A zazpívali jsme o kráse lesních stromů, jež kštice zelené k azuru zvedají; o chodbách tajemných, kde zástupové gnómů poklady krystalné pod horou hledají.
O lásce člověka, jak v stínech les ji vídá: závratnou, šílenou, sladkou a prokletou; o čase rozmarném, jak v pádě svém se střídá, o květech uvadlých i těch, jež rozkvetou.
O kmeni stoletém, jenž ze skal těžce vchází a béře balvanům tvrdost i podobu, o jiskrách světlušek, jež letní noc mu hází kol šíje zlehounka v měňavou ozdobu.
O ostří sekery, dřevorubcovy pily, o mocném zápasu kořenů se svaly, o pádu hromovém, vítězství lidské síly, o proudech mízy mdlé, jež téci přestaly.
Nám k písni do taktu kopyta koní bila, průvodem zněly nám vichřice chorály... A když noc tichnoucí ve hnízdech ptačích snila, haluze stromů se šumotem ozvaly.
Šuměly nad cestou, a jak se nakláněly, šlehaly komoně, tváře nám drásaly, a mrazem půlnočním když nad námi se chvěly, jehličí ostré nám do oči střásaly...
Sjíždíme vesele v údolí, jež spí v kouři. Kytičku sedmikrás koním jsme uvili. A kmeny na vozích jsou ty, jež v letní bouři s mořskými oblaky přátelství smluvily...
V přístavech kamenných u severního moře si vlny zpívají v tanci a v útoku; svou podvečerní hrou si zhudebňují hoře a jsi-li zoufalý, chytnou tě ve skoku.
Tam z moře vstává den a jde spat v jeho vlny a hvězdy vysoké jiskří se v hlubinách až na dně širých vod; oceán jich je plný, i ryby nosí je v stříbrných šupinách.
Tam němé zástupy po břehu smutně chodí... A jako cypřiše šeptají hřbitovu, jim šeptá vzpomínka, když hledají si lodi, jež by je zavezla k novému domovu.
V pokřiku loděnic plovoucí rostou domy ze dřeva vonného z našeho pohoří, stožáry budou jim stepilé naše stromy, vysoké, že se až do mračna ponoří.
Ty stromy rozkvetly jen za květnových bouří, kytici medovou pro včely uvily; když blesk je znamenal, výš zvedly větve v kouři a s mořem do dálky hukotem mluvily.
Hle, plavci osmáhlí loď vlnám na plec chýlí za zvonů hlaholu, řetězů roztětí. Již pluje... Záhy zříš jen plachet záblesk bílý a tušíš, kde ji má moře v svém objetí.
Cookies on Poetry Cove