EPILOG.

To duhou nezahrála krása oslnivá, to v nejistotách vzklíčila má setba. Mým krokům v kraji na cestách se stmívá a na mých slovech leží těžká kletba.

Zde klekni, duše, v pokoře a slyš, jak z dáli promlouvá k tobě milostně a sladce země. Věřím, jak ti, kdož kouzlu jejímu se vzdali, že pouze její krása vzpučet může ze mě.

Své krátké jaro zdobím každým jejím jarem, bych v létě svém moh’ v živné plody zráti, nezůstat příslibem, být skvělým darem, žní plnou v slunci zahořeti na souvrati.

Vím, v práci dne má nesmí slábnout ruka, a s vlastní slabostí svou musím zápoliti. Chvěji se v rhytmu, jímž mé srdce ťuká, a jeho láska ve tmách na cestu mi svítí.

Chtěl bych já znáti zaklínadla kouzelníků, bych spoutal nepoddajnost hmoty živé a dal jí vykvést v novém složení a vzniku, až všechny rty by zašeptaly: dive!

A prudké světlo dne bych uspal magiemi, svit luny soustředil bych nad jezera, na jejichž březích v trávě, mezi liliemi, sní mdlá a unavená rozkoš sterá.

Dech smrti z močálův i nový závan žití bych v sebe vsál a změnil v růže vonné. Pláč polibků, když v dálku nutno jíti, spojil bych s výkřikem, jenž ve hlubinách tone.

A síla žhavých objetí a probuzení ze sna, i strach, jenž s mrtvých stíny chodí, vše sloužilo by mi jak květy svými vesna, a jako myšlenka svou nejrychlejší lodí.

Ze starých vůní nové odeury bych složil a ze slov zemřelých jas krásy nové, a z jedů, jež bych vzpomínkami požil, stvořil bych nápoj, který nesmrtelnost slove.

Však z cesty mé, kde touha slabá klesla, se zvedá prach a s větrem v kole víří. Dorostou křídla, která by mne nesla? Snad orlí. A snad slavičí. Snad netopýří.