V jásotu jara země probuzená voní
jak rozpálené tělo mladé ženy.
Nad loukou rozkvetlou se srny kloní.
Tráva je svůdná: usedám si do ní,
a do potoka hledím na hru bílé pěny.
Ty moje srdce, ztvrdni jako skála!
Viď, nehrají to jiskrami mé slzy,
to rosa večerní už v trávu napadala.
Žežulka kuká, jakoby se smála,
i já se budu možná smáti brzy.
Pojďte mne do samoty navštíviti,
mé hvězdy, zádumčivé panny!
Duhami zahrá svit váš ve studánkách žití,
až budu dlouhým douškem píti,
a na nivách svých sbírat drobty manny.