Ó nalij, nalij přehořkého vína,
jež uzrálo ve vinohradech žití,
ať v opojení žal můj pousíná
a zvolna do snů hedvábného klína
si ulehne jak v nejvonnější kvítí.
A v sadech země plody plné zlata
mi trhej, růžové a ojíněné...
A jako větev, kdy s ní byla sňata
úroda zralých plodů přebohatá,
chci zvednouti se v modro zamyšlené.
Dej závoj zapomnění mému zraku,
ať odpoutám se z těla, roven ptáku,
svým duchem pluji v modru po oblaku
a kdesi v kosmu ztratím sama sebe...