V tom čase, obilí kdy dozrávalo a dusné noci po dnech horkých klesly do klína kraje, neklidně se spalo všem hospodářům. Noci bylo málo,
a sotva stíny na zemi se snesly, již na východě jitro otvíralo obzory mlhavé. A zahřímalo do noci často, blesklo v mracích dálných.
Tu hospodáři rychle s lože vstali, na dvory vyšli, bouři vyhlédali. Strach mívali, že v proudech vody kalných i zlato s polí poplaví se k moři,
či zapáleno bleskem v brázdě shoří. Na statcích proto oken nezavřeli z večera, aby slyšeli, až střely nebeské poletí a cesta žhavá
se propadne... A mnohá těžká hlava, jež ke spánku se večer ukládala, se ještě těžší ráno pozvedala. Čas rychle spěl a v zrně měnila se
již sladká šťáva v mouku chuti chleba. Zažloutla stébla. Vlčí máky v kráse ve výhni vadly. Vody bylo třeba do vypálených zahrad, v jetelniska;
však klasů žeň že smála se již blízka, přáli si hospodáři suché pohody, by svázali a svezli bez zlé nehody. Když hospodář se s pole domů vrátil,
byl šťastnější, než vítěz nad zástupy. Městečko jeho slunce třpyt již ztratil, kouř hebký k snídani zval do chalupy a oživené zahrady a dvory,
stodoly holé naplnil ruch skorý. Ve včelínech se probudily včely, na pastvu vonnou šumně odlétaly. U kravínů se dívky otáčely,
s krajáči mléka hochům ubíhaly, a málo oblečené hospodyně volaly děti z otevřené síně. Do kostela šly babky neduživé:
i s panem farářem jich bylo málo! Ať věčnost počká... Pole chleby živé hned v tomto žití štědře rozdávalo; tož všichni zdraví hlučně k němu táhli,
do sýpky plné nedočkavě sáhli... V ústrety hospodáři ohař pádil a přidružil se tiše k svému pánu. Po srsti hedvábné ho sedlák hladil
a zamyšleně vešel v domu bránu, zahoukal přes dvůr k stáji: „Karle, hola!“ Pasáka poslal, sekáče ať svolá. Ó, kolik paží tady již se vzpialo,
by naložilo na vůz klasů tíhu. Ó, kolik žneček tady již se smálo a kolik písní lásce žalovalo. To na tisíce paží v jednom mihu,
to miliony paží v mocném zdvihu žní bohatství na vozy nakládalo, když slunce na zenitu slavně plálo a líce, paže, těla ožíhalo,
že každý napiatý a zdravý sval jak oheň plál a člověk celý v ohni žňovém stál. To paží obrovské se mihly miliony,
snop těžký jako nový chléb byl vonný, jak živá odpověď na chudých vzkřek a stony, jak hodů rajských němé slibování, hostie bílá při obětování.
Ó kolikrát se rozzvonily zvony a v žáru poledního usínání padaly na zem’ požehnanou tóny. Hospodář vstal.
Jak ve snu těžkém v kolně kosu vzal a ubíral se nocí do rokytí. Nic nedbaje, že spalo ještě kvítí, pod vetchou vrbou kosu svoji koval.
Pak režná zrna v ústech rozmělňoval, a spokojen, že moučnou příchuť cítí, rozmachem mocným pokos zahajoval. A v noci nejkratší již přede žněmi
hospodář, nejmladší jenž mezi všemi, se budil často. První jeho sklizeň mu působila nejistoty trýzeň. Stodolu schystal a na tvrdém mlatě
povřísel kupy složil vrchovatě. Měl obavy, že žně se nevydaří, že pole nevydá mu v letní záři poklady všechny, jak je otci dalo
na fůry vysoké, až zapraskalo vždy kolo u vozu... Povstal s lože svého oslněn krásou zjevu radostného.
Duševním zrakem uzřel polní lány, barevné pásy, tratící se v dáli, zlatové klasy, vánkem kolebány a křídlem motýlovým ovívány.
A všude jak by tajné síly spaly, omamnou vůní květy umdlévaly. V blankytě skřivan o vítězství pěl. To hymnus zněl.
Již praděd kráčel těmi končinami, lesknoucím pluhem tvrdé líchy oral; spřežení zvonilo tu rolničkami a sladký hlas, jenž zdál by se ti známý,
tu zněl a jásal, do daleka volal a jeho slova někdo opakoval, kdo schoulený byl kdesi za horami, kdo ozvěnou, skryt v houští rokytí,
znal mluviti. Rozeslal čeleď, která cestou pěla, pro dvacet osob oběd schystat kázal a spěchal na mlat... Jaká tucha skvělá
jej jímala, když povřísla tu vázal jak dělník nejmenší. Zřel plné snopy a sebe sama, jak se v klasech topí... Poledne zvonilo. I vezl za čeledí
povřísla s obědem na žebřiňáku... Přeslavný pohled! Kam jen, zasněn, hledí, tam ve Skrzdolí, v Zadním Dlátku, v Haku a v nekonečnu bezejmených polí
se těžkým chlebem prohýbají stoly.
Cookies on Poetry Cove