Tesklivý večer na krajinu sedl
a okny vtáhl do světnic.
Tichounký vítr nářek vedl
kolem mých okenic.
Že v lučinách je málo krásy,
že letos málo květů je,
a on tak rád vždy s nimi hrási
a tak je miluje.
A vítr tichý nářek vedl,
zakvílel, vzdechl, zaplakal.
Ze tmy se těžký smutek zvedl
a v náruč svou mne přilákal.
Měl v sobě vůni tvojích vlasů,
zrychlen srdce tep, jas očí tvých,
rozkošné nuance tvého hlasu,
a dechem tvým mi ve tvář dých’.
Však jako ty se na mne neusmíval
a jeho polibky mne silně pálily.
Do očí se mi velmi vážně díval,
až teplé slzy líce zalily.
A víc a více na duši mne tížil
a dal mi chutnat hořkost bolesti.
Sen klidný loudavě se nocí blížil
přes propastí a houštin klamné lsti.
Lkající vítr zaleh’ mezi skály.
Vytí psů vzdálené jsem ještě uslyšel.
Temnoty klidnému snu rubáš tkaly.
Dnes ani měsíc nevyšel.