Uviděl jsem je v prachu silnice, kde s kaménky si hrálo,
ztracené zrnko rodu lidského, úsměvné v opuštění.
A když jsem dále jel a dítě mizelo mi a se vzdalovalo,
rozpomněl jsem se na toho, kdo život dal mu v políbení.
A ve vzpomínce truchle zřel jsem dva, jak tudy chodívali,
dva živé květy, touhou planoucí co hvězdy rozjiskřené.
Ač jejich tváře štěstím zpívaly a rty se usmívaly,
přec oči jejich v dálce hledaly v ráj brány otevřené.
Co s nimi v bludném světě stalo se, kde složili své hlavy
po těžké cestě k spánku tichému, by vzbudili se znova
pro doušek milování věčného a blesky věčné slávy,
pro radost tance mezi hvězdami, již nevystihnou slova?
Ať na tisíc mil jsou mi vzdáleni, ať bloudí mořem bez dna,
já dnes je uzřel v zjevu dítěte, jež na cestě si hrálo,
bezbranná něha polorozvitá, klid svatý nadehvězdna,
a v krásné tváři smrti znamení, jež od rodičů vzalo.