Čas zamyšleně jde, neb léta dozrávají,
co v slunci kvetlo laškujíc, se v plody mění.
Var krve slibuje, že šťastným lze být v ráji,
učinit tělem sen, v noc přilákat svit denní.
Chléb vezdejší, skryt v kamenité líše,
se vzdává rameni, jež s hroudou zápolilo.
Z nesmírných rozloh tajemství, v své pýše
se roztoužené srdce na vždy opojilo.
A cítím: k zemi milostné jsem přikovaný,
kde otec zvolna umírá, já, dědic, vstávám
k dílu, bych vítězil, než zazní moje hrany,
kdy nakloním se uvadlý jak tráva k travám.
i jeho zanícení mám pro krásu živou.
Jsem štěpem, přesazeným v samotu ze sadu rodinného,
v mých větvích vítr hrá svou píseň zádumčivou.
A s otcem ctím jen to, co zve se: moje cesta,
z propastí země zvedám pohledy se k výším.
Jak kroky noci moje stlumená jsou gesta,
když promluvím, hlas otcův ve svém chvít se slyším.
Jsem zajat, pokyne-li ruka měkká,
však sladké zajetí, ač těžce, přece lámu.
Přes slávy tržnice můj pohled lehce těká,
i přes svůdný lesk polodrahokamu.
Lán, zděděný a nikdy neprodaný,
to jsem já, věčná vegetace touhy.
Až kdysi uslyším znít svoje hrany,
tehdy den nový pozdravím a život dlouhý.