Čas zamyšleně jde, neb leta dozrávají, co v slunci kvetlo laškujíc, se v plody mění. Var krve slibuje, že šťastným lze být v ráji, učinit tělem sen, v noc přilákat svit denní.
Chléb vezdejší, skryt v kamenité líše, se vzdává rameni, jež s hroudou zápolilo. se srdce roztoužené na vždy opojilo. A cítím: k zemi milostné jsem přikovaný,
kde otec zvolna umírá, já, dědic, vstávám k dílu, bych zvítězil, než zazní moje hrany, kdy nakloním se uvadlý, jak tráva k travám. Jsem dědic těla otcova, jsem dědic bolu jeho,
i jeho zanícení mám pro krásu živou. Jsem štěpem, přesazeným v samotu ze sadu rodinného, v mých větvích vítr hrá svou píseň zádumčivou. A s otcem ctím jen to, co zve se: moje cesta.
Z propastí země pohledy se zvedám k výším. Jak kroky noci moje stlumená jsou gesta, když promluvím, hlas otcův ve svém chvít se slyším. Jsem zajat, pokyne-li ruka měkká,
však sladké zajetí, ač těžce, přece lámu. Přes slávy tržnice můj pohled lehce těká i přes svůdný lesk polodrahokamu. Lán zděděný a nikdy neprodaný,
to já jsem, věčná vegetace touhy. Až kdysi uslyším znít svoje hrany, tehdy den nový pozdravím a život dlouhý.
Cookies on Poetry Cove