Jdu lesem... Bloudím a cesty sobě matu.
Rok jsem tu nebyl a je mi vše tak cizí.
Zvěř plaším. Srn stádo rozeběhlé v chvatu
v záhybu aleje mechové mi mizí.
Sníh v lesy padá, lesy v nové snění.
Smrky vysoké, z nichž visí čerstvé jmelí,
stojí přede mnou ve slávě proměnění:
na dávné milování jsme se rozpomněli.
Na těžkou vůni lýkovcův a na hru rosy
v koberci trav a ve větví a korun výši,
na zmatků tajemství, jichž tíži srdce nosí,
na slova nevyslovená, jež miláček přec slyší,
a na všechnu zlekanou rozkoš prvního zahoření...
Bych navždy odejít mohl, dnes jsem se na tato místa vrátil,
můj každý pohled na stromy je nové rozloučení
s bývalou láskou, kterou jsem dávno ztratil.
Ať mrtvolu mé lásky lesy pochovají.
Spí tady, aby jinde se mi probudila,
jímavější a krutější v svém taji,
květ hmoty omamný a nebezpečná síla.
Já vím, že v cestu mou zas slunce svitne
a stěhovavé ptáky zláká pučící větévka jívy.
Blížení lásky v mracích zabouří a bleskem kmitne
a v krvi zahoří, dar země milostivý.