Jak stál bych tam, zřím: Srny vyšly píti,
po paloucích jdou k lesním brodům zticha...
Ó kdybych mohl mezi nimi jíti,
v jich doupata své touhy na vždy skrýti,
kam hořkou vůní lesní podrost dýchá!
Tam stromy mlčelivé usínají,
rukama větrů tajně kolébány.
Stříbrné vody tichou hudbou hrají,
nezřená ústa noci šepotají
a hory dálné klečí zadumány.
Dech snící trávy krajem poletuje,
uchvácen větrem v hlubinách se ztrácí
a v nekonečnu vůní omamuje.
Vrak hodin marných v zapomnění pluje
a nikdy víc’ se nazpět nenavrací.
Třpyt magický po lučních bahnech běží
a tančí, hasne, znova k tanci vstane.
Noc v prostoru svou tajemností leží
jak moře nesmírné a bez pobřeží,
v ní tisícero hvězdných očí plane.
Tu nebe zdá se náhle otevřené,
v něm noc se chvěje ještě tajemnější,
kde ve hlubině jasně ozářené
zřít’ kraje vyšším štěstím obdařené,
za nimi kraje nové, vzdálenější...
Kraj nejdálnější slavným ohněm hoří,
v něm uvítají přelahodná slova,
tam v lichotivé vlny vzdušných moří
se odevzdaně, odevzdaně vnoří
uštvaná moje duše tulákova.