Tři černé svazky nakapaly jedu
v mou duši, jedu těžké nudy.
U krbu podvečer tak tesklivý je, chudý,
a v dáli lesy stojí ve sněhu a ledu.
U krbu sedím, s duší hovor vedu.
V krvi se vzbouzejí mé zdravé pudy.
Tmí se a tmí se... Ohně reflex rudý
jen matně osvětluje samoty mé bědu.
Nejčistší arie mi vítr jemně hude...
Tři černé svazky, kdo vás čísti bude?
Tři neduživé děti zmírající doby!
Tma s mrazem padá do světnice.
A v dálce lesy krásné svoje kštice
si ledovými diadémy zdobí.