Falešná touha rozštěpila bytost mou
na půle dvě, z nichž každá sobě žila:
ta jedna na zemi svou fasi prožívala žalostnou
a druhá mezi planetami vzdálenými vyklíčila.
Dva životy byly a život řádný nebyl,
Hluboká propast mezi slunci a hvězdami a zemí.
Co jeden život vytvořil, to druhý zabil.
Znepokojená duše poletovala směry všemi – – –
Člověk, milenec země nevěrný, se zase navracím,
spočívat v jejím náručí chci nocí, dnem,
a zraky svoje v tajemství a krásu údů jejích obracím,
chci duši naplniti vůní lesů jejích a zasnít jejím snem.