CESTOU K PRAMENŮM.

Hle, krása světa kterak krutě šalebná k nám bývá: s jitřní zorou a rosou duhovou jak sladké pokušení nám v okna zaťuká a s ptáky v hnízdech zpívá, a oči naše omámí svých barev vějířem, jejž stále mění,

že les je pohádkou, kobercem vřesoviště, mořem niva. Tma praská, zvoní paprsky a naše hoří cévy, když z oblaku se zvedá slunce majestátnost oslnivá. Zapomínáme náhle na soumrak i časné ptačí zpěvy.

Den kráčí nezdolně, s ním naše touha divá k pramenům rozkoše jde pro vzdechy a pro úsměvy. A cestou třikrát padáme... Neb slunce pije sílu i z naší krve hořící i z vod nám přislíbených.

Ujdeme s bolem krok a slunce ujde mílu, a zapadne, když klesnem u řek vysušených. Jen rosa laskavou je k nám, když skláníme se k dílu. Když skláníme se k dílu marnosti a slávy:

zachytit krásu přeludnou, jež omámila rty naše, srdce blouznivé a těžké hlavy. A zaníceni snem, jejž hmota kdy jen snila, tvoříme nové světy ze vřící a nebezpečné lávy.

A krása, zachycená mramorem či kovem, a gestem nebo zvukem ovládaná, nikdy není pramenem bez nás umírajícím... Vždy v zanícení novém můžeme jíti k ní, zamilováni ve své snění,

a opojit se tónem, barvou, linií a tvarem – krásným slovem.