Mne nikdy nevaruj, bych nešel nad propastí,
kol šíje lásky své mi nevěs jako kámen.
S nejvyšších haluzí chci do své duše střásti
v krůpějích bolestných hvězd nesmrtelný plamen.
Na mne si nemysli, až na rozcestí žití,
tvým stínem osvěžen, se na vždy vzdálím, strome!
Mým očím dychtivým vstříc množství roznic svítí
a ruka netknutá oddaně sahá po mé.
Nevolej včerejšku, když blíží se mé zítra,
mne nikde nehledej, já nevím, kam se ztratím.
Slyš, jak mi do noci předzvěstí zvoní jitra!
A slunce vychází. Já již se nenavrátím.