...Zpřežení přejelo. A na vše sedá prach,
až stromy, ukazatelky, jsou bílé postavy,
jež chodce doprovázejí před vytoužený práh,
kde zažvatlání něžných rtů ho smíchem pozdraví.
Hle: mezi stromy obraz věčně bludných drah,
na které život opuštěného bez rady postaví.
Pod vrstvou prachu zmizí mu i jeho květů nach,
vlak duše jeho, všeho nebezpečenství si jista, ví:
Jdu stopami těch, kdo šli přede mnou,
zanikli v dálce s písní dojemnou,
zapadli hvězdou v ticho hrobové.
A odevzdaně jdu, kam život zavolá.
Na křižovatkách kývá smrt. Kdo odolá?
Až najdu hřbitov, řeknu: Domove!