Zahořkl doušek podávaný rtům třesoucí se dlaní
a nabíraný v rozpěněném proudu života.
Slunce dnů mladistvých se k západu již sklání
a v srdci rozsmutnělém nečistá krev klokotá.
Bolesti, nezvaní hosté, se potichu v ně vloudily
a mluví slova zlá a slova výstražná a slova rozežhavená
o mrtvých touhách, které mne kdysi k životu budily,
o duši, která je požitkem zakrvácená,
o objetí bez lásky a o radosti bez tepla,
o políbeních, která nitro bouří nerozechvěla,
o snech, v nichž vášeň žilami se roztekla
a o světlech, jež v dálce se mi náhle setměla.