BALLADA.

Nad vodami hrál plné luny svit, jak tisíc bílých motýlů by spělo v opojné hloubky zapomnění pít. Nad vodami se klonil lačný stín

a chvěl se jako roztoužené tělo, jež touhu nese stišit do sítin. Jít v náruč otevřenou hvězdy váhaly. Ze hlubin země dávný smutek stoupal,

klid stromům odešel a větve zpívaly o kráse rodící se z mlhovin. Duch všeho vědom, ve vůních se koupal a hrůzu pil jak opojení vín.

Vše žilo v noci té i šedé kameny a ze sna zvedly se i rozvaliny. Dech touhy zasvítil jak plameny a v čekající postavy se vlil,

a kdo se probudil, zřel, že je jiný, než když se večer k spánku pomodlil. Rozkoš všech polibků jsem z noci ssál a živý mezi mrtvými jsem zíral

na přelud, jenž se živoucím být zdál, myšlenky vedl mi a zahořel v mých snech. A mnohý den, jenž se sluncem kdys zmíral, si ke mně sedl, u nohou mi leh’.

A každý vzruch, jenž v popel trpký stlel, oživen vstal a prochvěl znova nervy, žeh prudký měl jak běl milostných těl. Snad mrtvý vděk by živé opojil

a pohladila ruka, jež hostila červy. Neb, divů div, byl živ, kdo mrtev byl. Na hrobech vzkvetla něha prchlých chvil a usmála se zapadlými jary.

Hlas dávno mrtvý v ticho promluvil: „To k tobě volám teď, jenž v dáli kdes, zjev živý opravdu a ne klam páry, zraješ pro náruč mou, všech vděků ples.

Neb kouzlem tajemným mne omámil tvůj čar tak mocně jímavý a vzruchuplný, pro jedno políbení a pro věčný zmar. Opojný nápoj skytne rtů tvých lis,

a v závrat nesou tvého dechu vlny. Dej ruku mi, jak u mne ležel bys! V alejích bloudíš. Nikdy nevyjdeš! Po tobě teskním s tesknícími ptáky,

již usedají na zbořenou věž.“... ...Nad vodami již dohrál luny svit. Co vyjeví se, skryto za oblaky? Ke stromům navrací se klid...